Krušné horské putování (den 3. - 1.8.)
Na Perštejně se vstávalo dobře. Ráno byla totiž zima, takže to šlo vlastně samo. Jen Mor a slečna Michaela vyspávali o něco déle, protože paďaursky přespávali ve stanu. Raní program byl zahájen uctěním místních božstev pomocí tzv. živých obrazů. Zde jeden na ukázku:
Neshodli jsme se na tom, co má tento výjev představovat. Já osobně jsem zastáncem interpretace, která tvrdí, že je to návrat Jana Ámose Komenského z emigrace vítaného čechy.
Po snídani jsme zjistili, že nemáme moc vody a opět jsme žehnali Bohu za to, že v Perštejně jsou vietnamci, kteří mají otevřeno úplně pořád. Ohledně naší dnešní cesty existovali dvě verze: 1. dojít na Šumburk a tam přespat, anebo 2. dojít do Klášterce a tam sednout na vlak do Prahy. Línější část výpravy prosazovala varientu 2., ale nám ostatním bylo líto zcela minout Šumburk, když už budeme tak blízko, tak jsme zkoušeli navrhnout, že bychom tam jen vylezli a pak pokračovali do klášterce. Při diskusi o výšce kopce a tíži bagáže jsme nakonec došli ke kompromisu, že já a Mor vylezeme na Šumburk zatímco ostatní dole počkají s batohama.
Cesta podél ohře byla poklidná a všichni jsme si vychutnávali rovinku (v porovnání s předchozím dnem šlo skutečně o rovinku). Místní chatková oblast je věru hezky umístěna. Slečnu Michaelu okouzlila natoli, že pojala záměr skoupit přibližne polovinu všech chatek, které jsme viděli.
Po chatkové oblasti jsme již brzo vešli do lesa pod Šumburkem a došli ke křižovatce, kde se naše cesty rozdělili. Já a Mor jsme vzali pouze pití a foťáky a vyrazili jsme vzhůru. Nutno přiznat, že výstup to byl pořádný. Kdybychom šli s bagáží, tak bychom tam asi opravdu museli přenocovat, protože nikdo by už ten den dál nedošel. Odložení batohů v nás vyvolalo pocit lehkosti a tak sjem svižným tempem stanuli na vrcholu asi za 30 minut.
Šumburk rozhodně poskytuje uchvacující rozhled. Nebesa (Himmlštejn) je možná na metry výš, ale rozhled na Šumburku neomezují žádné stromy a navíc je z hradu zachováno podstatňe víc, takže si člověk ještě může vylézt na hrady a rozhled tak zvětšit.
S Morem jsme důkladně prolezli různé nástrahy hradeb a vyfotili vše, co se dalo. Musím řici, že tam byla i hezká “prolejzačka” do paláce, kdy se de facto procházelo dírou ve stropě:
Ani jsme si moc neodpočinuli a už jsme byli na cestě dolů. Trochu jsme se ale zakecali. Zapředli jsme s Morem poutavý dialog o sociálních vazbách a to nás vedlo k tomu, že jsme najednou zjistili, že jsme nějako dobu už neviděli značku a cesta už také není moc povědomá. Hledání odbočky, kterou jsme minuli, nám nějakou chvilku zabralo a nemůžu zamlčet, že za to svým způsobem může i klub českých turistů, protože tu odbočku bylo těžký vidět i když člověk stál přímo přd ní.
Dole jsme se opět šťastně shledali s Jirkou, slečnou Michaelou a Jézisi. Podle všeho se bez nás zabavili docela dobře. Co jsme pochopili z popisu, tak slečna Michaela asi hodinu a půl mučila jakéhosi chrobáka, aby ho naučila správně pózovat na fotografii. Nenaučila. Hned jsme zase vyrazili dál podél Ohře až do Klášterce.
Do Klášterce jsme došli bez větších problémů a tak jsme nečekali, že cesta se začne komplikovat. Klášterec se nám totiž už nějak nevešl do mapy, takže jsme byli odkázání na značky. Někdo z Klášterce ale evidentně hodně naštval klub českých turistů, takže značky na nádraží moc nevedly. Přišli jsme po červené a tatot značka hned záhy vedla zase mimo město bez napojení na jinou, která by vedla na nádraží. Všimli jsme si toho ještě včas a radši jsme se spolehli na místní, aby nás nasměrovali k nádraží.
Nikdy bych nevěřil, že počtem obyvatel nevelké město může být tak rozhlehlé. Samozřejmě nádraží bylo navíc skoro za městem a samozřejmě na zcela opačné straně než, ze které jsme přicházeli. Cesta se nám tak protáhla o přibližně 2 km. Na pokraji smrti vyčerpáním (za každým rohem jsme už asi hodinu očekávali nádraží a to člověka unaví) jsme došli na nádraží a koupili si lístky. Po splnění této priority přišel čas na další - oběd. V našem případě už opoždění, ale to více naléhavý. Bohužel nádražní restaurace nevaří a neděle není dnem, kdy mají všude otevřeno. Dohromady jsme neúspěšně navštívili tři restaurace než jsme našli nějakou, kde vařili a měli otevřeno. Sice to znamenalo se zase kus cesty vrátit, ale teď už to nikomu nevadilo.
Měli jsme čas, tak jsme jedli a pili pomalu. Vstal jsem, že půjdu na záchod a opět jsem málem dosedl. Číšník nabyl dojmu, že ty tři kofoly, které v sobě mám se mnou už asi dost zamávaly. jak jsem se rozseděl, tak na nohy padla snad všechny únava z těcht tří dnů. Jít pak zpátky na nádraží s báglama byla asi nejnáročnější část cesty.
Cesta do Prahy probíhala podobně jako cesta sem. Hráli jsme karty nebo Citadelu, jen vlak byl o něco nacpanější, tak nám do hry pořád nakukovali cestující z uličky. Také se zde stala jedna nepíjemná věc a to, že se slečna Michaela podívala do pravidel Cititadely a zjistila, že většinu věcí hrajeme špatně - tím nám pokozila hru, ale shodli jsme se, že za to může Jirka nebo já, protože ani jeden z nás nepřednesl hlasitý protest či projev nedůvěry nad pravidly, jak je vysvětlil Mor v pátek.
Na závěr snad jsen stačí dodat, že jsme dorazili ve zdraví na Hlavní nádraží odkud jsme se vydali se společnou touhou po sprše a rašpli, kterou bychom dostali ponožky z bot.
