Krušné horské putování (den 2. - 31.7.)
Ráno jsem vstával, když už slunce bylo nějakou dobu na obloze a hodinky mi ukazovali asi půl osmé. Zacvičil jsem si, zameditoval, zabalil spacák a prošel hradem zpátky na nádvoří. (Moji spolunocležníci z hradní posádky, kteří se ke mne připojili až pozdě v noci pořád spali.) Na nádvoří jsem ke svému překvapení našel Jirku, který byl prý vzhůru už od šesti. Doteď přesně nevím, co ty dvě hodiny dělal. Neměl s sebou ani knížku a hrad si prohlédl až později. Přijal jsem tedy pracovní hypotézu, že se věnoval evokaci démonů, což je činnost na hradech poměrně bežná.
Zevrubně mne seznámil s tím, co se dělo včera potom, co jsem šel spát. Nic moc se nedělo. Rusovlasá slečna z hradu nám ukázala, kde můžeme využít varné konvice. Naštěstí mne moje milovaná vybavila zásobou základních čajů pro přežití, takže jsem uvařil Lapsang Suchong, oblíbený to čaj Sherlocka Holmese a činských poutníků a to mne postavilo na nohy. Není nic lepšího než dobrý čaj po ránu. Brzy se k nám v pití čaje připojil i Mor a jen slečna Michaela si ještě chvíli přispala. Posnídali jsme a záhy jsme byli opět na cestě.
V podhradí jsme přebrodili horskou bystřinu. Já jsem jí proskákal po kamenech, zatímco Mor a Jirka se vrhli do zpěněných peřejí rovnou. Nutno dodat, že tato řeka měla v tomto místě hloubku až několika centimetrů a o rychlosti ani nemluvě. Toto lehkomyslné zahrávání se životem se jim také vymstilo - Mor si trochu namočil jednu botu.
Naším cílem byla opět Stráž nad Ohří, takže jsme se vraceli stejnou cestou, kterou jsme včera přišli na Hrad. Ze Stráže pak půjdeme na Himmlštejn, který se tyčil na ohromném kopci nad krajinou. Když jsme včera přijížděli vlakem, tak jsem vtipkovali, že tam půjdeme a nakonec jsme zjistili, že to opravdu máme v plánu.
Ve Stráži jsme jen nakoupili základní potraviny a po dřívějších zkušenostech jsme vyrazili bez oběda rovnou do Nebes. Výstup by byl asi kapitolou samou o sobě. Moc si z něj ale nepamatuju, většinu času jsem umíral nebo se plazil do kopce. Výstup bez baťohů by byl asi náročnější procházekou, ale s plnou bagáží hned člověk pozná, co všechno nese. Nakonec jsem vyšplhal nahoru první s lehčím předstihem, takže jsem se tam stihl usadit a trochu se vydýchat než dorazili ostatní.
Z Himml(hergot)štejna toho moc nezůstalo. Vlastně jen brána a část zdi.
Nabízel se zde ovšem hezký pohled na okolní krajinu. Vetšina vrcholku byla zarostlá stromy a křovím, ale místy se člověk mohl rozhlédnout.
Po nutném odpočinku, který připomínal zmrtvýchvstání (i když do přilehlého Pekla jsme nešli), jsme se vydali dolů. Zde musím zmínit jednu příhodu, která náš sestup oživila. Slečna Michaela a Mor klusali v předu, pak jsem šel já a nakonec Jirka. Z ničeho nic jsem zaslechl zadunění, země se otřásla a ve Stráži vypukla panika, že začíná zemětřesení. Zděšeně jsem se ohlédl a zjistil jsem, že Jirka vlivem kluzkého povrchu prudce dosedl na zem.
Rychle jsme začali zjišťovat možná zranění a naštěstí se Tullamorka, kterou Jirka nesl nepoškodila, takže jsme mohli v klidu pokračovat dál.
Ve Stráži jsme konečně šli na oběd a posilnili se místním Budějovických budvarem, který nás postavil opět na nohy.
Nastal ale problém. Nemůžu zamlčet fakt, že část naší skupiny byla línější a tak jsme měli sjet dvě stanice vlakem do Perštejna. Ovšem vlak jel až za dvě hodiny. Což vyústilo v poněkud zdlouhavé čekaní na vlakové zastávce. Já jsem stihl sníst půlku svých zásob a přečíst půlku literatury, kterou jsem měl s sebou.
Okolo šesté hodiny jsme ale nakonec přijeli do obce Perštejn, kde jsme se vydali na Perštejn. Cestou jsme navštívili opět vietnamské smíšené zboží a žehnali Bohu za vietnamce, protože jen oni mají otevřeno v takovýchto vsích o víkendu.
Konečné stoupání ke zřízenině nám dalo zabrat, ale zvládli jsme to. Zjistili jsme, že z Perštejna zůstalo poměrně hodně (vysoké obvodové zdi apod.), avšak dost trpí svou blízkostí k lidem, protože v centru zříceniny byl dolík, kde bylo jakési hlavní ohniště a fůra odpadků. Slečna Michaela (s pomocí nás ostaních) nakonec celé okolí od odpadků očistila za což má velikou zásluhu, protože jinak by se tam asi ani nedalo spát. Rozdělali jsme oheň, uvařili něco k jídlu a Mor a slečna Michaela se jali stavět stan. Tento úkol se ukázal být o něco složitější než by se na první pohled zdálo, ale nakonec to zvládali. My “podširáčníci” jsme tento problém neměli.
Oheň hořel, jídlo se jedlo a slunce pomalu zapadalo. V nastalé noci na mne padla únava, takže jsem se již nemohl věnovat složitému hovoru o mezilidských vztazích a šel jsem spát.
Ještě chvíli jsem pozoroval hvězdy přes smrkové větve a pak jsem s konečnou platností usnul. Na tomto výletě mi ovšem nebyl přán klidný spánek, takže asi v půl druhé (jak to později odhadl Jirka) nás vyrušila trojice jakýchsi turistů, kteří s loučí procházeli hrad. Měsíc svítil jasně až jsem myslel, že je v úplňku.
