Zrození konzumerismu z ducha kapitalismu
Když jsem si teď pročítal Cicerona a jeho knížku O povinnostech (De Officis, str 61-62), tak jsem tam narazil i na krátkou zmínku o hospodaření s majetkem. Kromě obvyklých tvrzení o poctivosti a štědrosti (i když štědrosti dosti vzdálené křesťanské představě), je z toho patrný zcela odlišný přístup k penězům. Starověký způsob hospodaření a dnešní konzumerismus jsou od sebe vzdáleny větší kus cesty než by se na první pohled zdálo. A možná ta vzdálenost není správným směrem. O tempora o mores!
Když Max Webera píše o zrození kapitalismus z ducha protestantismu, zmiňuje tam, že protestantismus byl tím jedinečným faktorem, který vedl k tomu, že kapitalismus vznikl tam kde vznikl. Ve starověku byl majetek základem moci či prestiže a samozřejmě prostředkem k získávání požitků (prestiž je předně získávána štědrostí, viz Jan Sokol & Zdeněk Pinc: Antropologie a etika, str. 162). Jeho hlavním smyslem bylo ho mít a ne ho utratit. Počítalo se s tím, že majetek se odkáže potomkům, kteří ho v ideálním případě rozmnoží nebo alespoň nezmenší. Nějaký prudký nárůst bohatství v průběhu života jednotlivce by byl spíše výjimečný.
Kapitalismus přišel s tím, že majetek, který mám nehromadím, ale použiji ho k vydělání dalšího majetku. Z majetku se stává kapitál. V teorii to znamená, že i bohatnutí jde rychleji, což se v praxi mnohdy potvrdilo. Zároveň jde rychleji i chudnout. Dříve se totiž “hýbalo”, když to odhadnu, jen tak s cca 10% majetku, ale teď klidně i s 90% (a těch 10% jsou úspory). Majetek se stal mnohem pohyblivější (můžeme říci likvidnější, ale to bychom to trochu zamotávali), ale pořád je člověk bohatý podle toho kolik peněz má.
V konzumerismu nastává zajímavá věc. Clověk začíná mnohem více peněz vydávat, začíná “konzumovat” a zvyšuje se obrat. A co se nestane: Bohatstvi už není množství peněz, které mám, ale množství peněz, které můžu mít. Jsem přesvědčen, že hodně lidí bude mít teď na účtu třeba 0,- Kč. Ze starověkého pohledu jsou to žebráci. Dnes to ale může být manažer, který si třeba právě koupil auto, nebo dělník před výplatou. Z hlediska peněz, které mají v tuto chvíli jsou na tom stejně. Kdybychom spočítali i zadluženost domácností (viz třeba Domácnosti dluží bilión: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2010/cl_10_100318.html), tak hodně lidí, které bychom nikdy neřadili mezi chudé, nemá ani vindru. Rozdíl je v tom, že mají příjmy, které to vyrovnají. Člověk není bohatí podle toho kolik má, ale podle toho kolik vydělává. Ve starověku by to ale byla nemožné situace - platilo nemáš peníze = žebrák. Nikdy by se tam nemohlo stát, že by nastal okamžik, kdy by žebrák měl faktických peněz víc než podnikatel. Potencionální peníze se nebraly v potaz. S trochou nadsázky by se dalo říci, že dokonce platí, že bohatší je dnes ten, kdo víc utrácí.
Samozřejmě v kapitalismu je to jev, se kterým se počítá, který funguje podle rovnice - dám do toho peníze, vrátí se mi víc peněz. V konzumerismu se mi nevrací víc peněz, vrací se spíš požitek. Dávat peníze za požitky spíše než na další vydělávání je příznačné pro starověk (nebo prostě pro dobu před kapitalismem), takže se zdá jakobychom se nějakým způsobem vraceli zase zpět. Celkově to souvisí se změnou chápání času. Čas je mnohem rychlejší, schovávat něco na později nemá již takový smysl, je potřeba něco, co má význam teď a tady. Výhled do budoucna se postupně zmenšuje - ti obzvláště pečliví myslí na důchod, ale už nikdo nemyslí na budoucí generace, což bylo dříve hlavním hnacím motorem. Většina lidí pod 45 už ale nemyslí ani na ten důchod. Ještě v 19. století si hodně lidí šetřilo na důchod doslova pod slamníkem. Dnes by to vypadalo více než praštěně. Směřujeme k době, která se stane “peněžně dynamickou” - pořád budeme něco získávat nebo něco zahazovat, ale v každém jednotlivém okamžiku nebudeme mít nic. Nebo, jak současný vývoj naznačuje, budeme mít méně než nic. Nakupovat budeme na dluh, který pak splatíme a znovu nakoupíme na dluh. Taková situace by byla velice nestabilní a jakýkoli otřes ekonomiky by byl těžce znát. Nevěřím, že by k tomu nakonec došlo. Lidstvo má neuvěřitelný talent zastavit se na poslední chvíli.
Bibliografie:
Cicero, Marcus Tullius: O povinnostech. Svoboda, Praha 1970.
Sokol, Jan & Pinc, Zdeněk: Antropologie a etika. Triton, Praha 2003.
