Jak nám fotografie kradou duši
Fotografování je v dnešní době v naší západní civilizaci dostupné skoro všem. Mnoho z nás má dokonce i víc než jeden fotoaparát, např. na mobilu atd. Díky digitální fotografii se také pořizuje nesrovnatelně více fotek než kdy dřív, protože jejich cena se blíží nule.
Když jedeme na dovolenou anebo, když jdeme jen na nějakou větší oslavu, tak s sebou nezapomeneme vzít foťák. Pak fotíme o sto šest památky či kamarády, protože i když uděláme tisíc fotek, tak na kartě nám ještě zbude místo. V čem může být problém? Většinou chceme vyfotit nějakou událost tím víc, čím je vzácnější, neobvyklejší apod. Kolik máme fotek naší ulice? Avšak při focení se musíme soustředit na focení a proto nám unikne ta událost, unikne nám prožitek té události. Máme z toho fotku, ale v tom okamžiku z toho máme méně než kdybychom nefotili. Odsouváme prožitek na později, zakonzervujeme ho do fotografie, ale stejně jako jídlo z konzervy není takové jako čerstvé, tak ani zážitek z fotografie není takový.
V tu chvíli v sobě ani nemusíme mít tak velkou chuť prožívat tu událost, protože nás ukolébá představa, že tento jeden okamžik, jsme si na věčné časy zakonzervovali ve fotografii. Stačí si představit, že bychom jeli do ciziny na dovolenou a nevzali si s sebou foťák. Pro mnoho lidí by to hraničilo až se ztrátou smyslu celé dovolené a proto ostatní by tu byl alespoň malý pocit nejasné viny. Člověka by to totiž najednou donutilo otevřít se tváří v tvář skutečnosti okolo sebe v tu danou chvíli. Podobně jako se v estetice říká, že umělecký objekt je nutné „vytvořit“ jako estetický – tzn., že pasivní vnímání je třeba změnit na aktivní, abychom mohli umělecké dílo náležitě ocenit. Při vnímání skutečnosti okolo nás to není tak odlišné. Za fotoaparátem se ale stavíme do pasivní role (samozřejmě pokud nejde o uměleckou fotografii). Bez fotografování nás to najednou nutí být aktivními pozorovateli – nemůžeme vnímání odložit na neurčito (čti „na nikdy“).
Fotografie nám kradou duši v tom smyslu, že nás uklidní, že se na ni budeme moci později podívat, takže teď nemusím nic nějak zvlášť prožívat. Naše duše může klidně dál spát. Na úchvatné scenérie nyní stačí jen pět minut, protože prohlížet si je budeme moci „pak“. Jak dlouho bychom u nich asi strávili bez možnosti je vyfotografovat? Doslova tam urážíme „bohy“ onoho místa (viz japonský šinotismus, kde existují i bohové (kami) přírodních scenérií, a podobně též u všech přírodních náboženství).
V dnešní době dostoupila pasivita vnímání do takové míry, že bychom se mohli dokonce ptát: „Stalo se to vůbec, když z toho nemám ani jednu fotku? Byl jsem tam vůbec?“
Fotografování není špatná věc a prohlédnout si staré fotografie často potěší, ale nesmíme kvůli tomu přicházet o prožitek z přítomnosti. Nesmíme nechat fotografie, aby nám ukradli duši.
